Nejpravdivější pohádka na světě

14. května 2010 v 10:01 | Suruki Okamoto
Bylo, nebylo, jednou se zeptal chlapec děvčete:
Chceš si mě vzít za muže?
Děvče odpovědělo: Ne.
A pak děvče žilo samo na věky věků a chodilo nakupovat,
tancovat, cestovalo, mělo kopu přátel,
pilo Martini a vždy
mělo čistý dům a nikdy nemuselo vařit.

A nikdy nepoznalo pravou lásku…
Nikdy nepoznalo ty horoucí polibky v polobdění,
tu spalující touhu vášně za ranního úsvitu,
to bušení srdce v naději, že zaslechne dech své lásky,
to chvění v očekávání milostné slasti
tu šílenou touhu probdělé promilované noci,
ty slzičky štěstí po úžasném milování…
A děvče se ohlédlo zpět a chtělo vrátit čas.
Chtělo říct tomu chlapci ano! Ano chci si tě vzít!
Ale chlapec už si vzal jiné děvče,
Neměli perfektně uklizený dům,
vařili jen občas, ale za to se milovali,
tančili a cestovali spolu, líbali se, objímali, pili šampáňo
a žili jeden pro druhého…
A když přišla smrt, vidělo děvče, že nezbylo už nic co by těm dvěma,
na rozdíl od ní, vzala…
 


Toplist

11. dubna 2007 v 18:45 | Brigitte
*
TOPlist
 


Nejhezčí email

13. srpna 2006 v 13:04 | zasláno pod značkou Stefanie
Povím vám příběh, co se mi stal. Můj nejlepší přítel mě vzal před časem do pokoje své manželky a otevřel zásuvku od její komody, ze které vyjmul balíček, zabalený v jemném růžovém papíru. Nebyl to jen tak obyčejný balíček, bylo v něm krásné dámské spodní prádlo z hedvábí a krajek. Přítel se zadíval na to snové prádélko a řekl: "To jsem jí koupil, když jsme byli spolu poprvé v New Yorku. To mohlo být asi tak před 8 nebo 9 roky. Nikdy si je neoblékla, říkala, že si počká na nějakou opravdu zvláštní příležitost A teď si myslím, že bohužel, nastal ten pravý okamžik", dodal přítel a přiblížil se k posteli a přidal to hedvábné prádélko k jiným věcem, které byly připraveny pro pohřební službu. Jeho žena totiž náhle zemřela.
Pak se ke mě obrátil a řekl: "Neodkládej nikdy nic na zvláštní okamžik. Každý den, který žiješ je totiž zvláštním okamžikem, nevíš, jestli ne posledním."
A já stále dodnes myslím na jeho slova ....ta totiž zcela změnila můj život. Dnes čtu více a uklízím méně. Sednu si na terasu, kochám se přírodou a ignoruji plevel, který se rozrůstá mezi mými květinami. Trávím více času se svou rodinou, se svými přáteli a méně se zavaluji prací. Pochopil jsem, že život je neustálé sbírání zkušeností, kterých si máme vážit. Od teď si už nic neschovávám na později. Denně používám své křišťálové skleničky, svůj růžový porcelán, svou čínskou čajovou soupravu. Když se mi zachce, tak si obléknu svou novou koženou bundu i když jdu třeba jen přes ulici do samoobsluhy. I svůj nejdražší parfém používám každý den, a denně obouvám své nejlepší boty. Slova jako např. "jednou" nebo "příležitostně" už v mém slovníku neexistují. Když to stojí za to, tak to chci dělat, slyšet i vědět hned, nic si neodepřu, nic zbytečně neodložím.
Představuji si, co by asi tak žena mého přítele dělala, kdyby věděla, že už tu zítra nebude.
Nevím, ale myslím, že by určitě ještě zavolala své rodinné příslušníky a své blízké přátele. Třeba by i zavolala pár lidí, s kterými by urovnala pár nedorozumění a nebo by se i pár lidem omluvila za věci, které byly nevyjasněné. Odpustila by možná vše, čím jí kdo ublížil. Nejvíce se mi ale líbí myšlenka, že by si pod své nejkrásnější šaty oblékla své snové New Yorské prádélko a zašla si do nedaleké čínské restaurace na své zamilované jídlo.
Já sám jsem přemýšlel o tom, co jsou to ty nevyřízené maličkosti, které by mi nedovolily, nerušeně odejít, kdybych věděl, že mé dny jsou již sečteny.
Zjistil jsem že by mi například vadilo, že se už nemohu sejít s přáteli, se kterými jsme si často slibovali, že jednoho vhodného dne se určitě sejdeme a zavzpomínáme, rovněž by mi vadilo, že již nenapíši dopisy, které jsem chtěl jednoho vhodného volného dne napsat a poslat svým známým. Velmi by mne bolelo a mrzelo, že jsem svým nejbližším, a hlavně své ženě neříkal dost často jak je, ji miluji.
A proto teď nepromeškám a neodložím, nic, co dělá dobře mě i mým blízkým, a co vnáší radost do našich životů. Stále si v mysli opakuji, že každý den je zvláštní, a nejen den, ale i každá hodina, každá minuta i každá vteřina je zvláštní, jedinečná, neopakovatelná. A žít každý den, jako svůj den poslední je úžasné a jedině správné. Nestojí to nic, a přitom to je tak mnoho.
Přečteš-li si tento příběh, znamená to, že jsi se na okamžik zastavil a zamyslel, a rozhodneš-li se o něm říci dalšímu příteli, či přítelkyni, jsi na nejlepší cestě pochopit jeho poselství. A pokud to uděláš hned a ne až zítra, pozítří, nebo za týden, pochopil jsi, co ti chtěl autor příběhu říci.
Dělej všechno naplno a hned, nevíš, jestli zítra, budeš mít ještě příležitost.

Kam dál